Úvod

 

Tady se možná dozvíte, proč jsem si pořídila bernského honiče, svého prvního psa.

 

                                                Už dávno jsem chtěla svého psa, protože mě psi a vše kolem nich zajímá. U babiček a u většiny příbuzných je nebo býval vždycky pes, a tak se o nich pořád vykládalo. Babička mi vyprávěla plno příběhů z jejího mládí, hlavně o psech a jejich dovednostech.  Psů doma na myslivně měli vždycky plno. I moje mamka byla s jezevčíkem na zkouškách. Byla to fenka Lilinka a já si ji ještě trochu pamatuji.

 

Psa jsme doma už měli,  staršího jezevčíka - fenku Besi, kterou nám dal strýc. Je narozená ve stejném dni jako já a moje dvojče, jen o 15 let později. Většina příbuzných má nebo měla jezevčíka, takže když jsme se sešli, smečka jezevčíků vypadala nádherně. Jezevčíky mám moc ráda, ale ve sněhu to pro ně je moc náročné, od zmrzlého sněhu mají rozedřené břicho, a také mívají někdy nemocnou páteř. Besi si užila plno veterinářů už ve třech letech. Je moc chytrá, trochu nervák, takže pořád na všechno štěká. Ale takový asi má být jezevčík. Návštěvy nejdříve prověří a pořád hlídá. Jinak je to pes velice vynalézavý a samostatně myslící.

 

Vystudovala jsem lesní inženýrství a více poznávala kynologii. Myslivost mě zajímá a tak bylo jasné, že to bude pes lovecký. Můj vysněný pes byl už dlouho německý krátkosrtsý ohař, ale neměla bych s ohařem u nás uplatnění a výcvik by byl náročný kvůli nedostatku drobné zvěře. Chtěla jsem psa s krátkou srstí, takže žádný slídič. Teriéry odjakživa nemám moc v oblibě. Už jsem věděla, že to bude nějaký honič nebo barvář. Pročítala jsem vlastnosti a upotřebení v myslivosti u několika plemen. Po výběru mi doma řekli, toho ne, tak jsem vybírala dál. Taky se mi stalo, že jsem se zaměřila na psa, kterého těžko seženu v České republice. To jsem pak sama naznala, že tedy ne. Nakonec to vyhrál bernský honič. Kvůli povahovým vlastnostem, loveckému nadšení a také kráse.

 

Výběr vhodného plemene mi trval asi 2 roky. Možná je to dlouho, ale výběr byl plánován do budoucna. Pak jsem si zvolila chovatelskou stanici. Výběr chovatele tak složitý nebyl, bylo to vlivem www stránek chovatelky a tím, že její psi mají lovecké zkoušky. Nejdřív mě moc trápilo, co na to řekne naše Besi, ale nakonec to dopadlo dobře. Fenky se sice někdy hádají kvůli hračce a žrádlu, ale také spolu spávají a navzájem o sebe pečují.              

 


 

 

 

Deset let s honičem

Chci shrnout deset let fenkou Calthou z chovatelské stanice Olaska. V současné době lovecky vedená a výborný rodinný pes, kterého má ráda celá rodina.

Začátkem jara 2005 jsme si pro štěňátko jeli do Litomyšle a tím začalo každodenní chození na procházky, výchova, trpělivé procvičování základních cviků, příprava na zkoušky, seznamování psa s ruchem města, lov, výstavy a samozřejmě úspěchy a taky trochu zklamání, ale to opravdu trochu. Chodit na procházky každý den je těch deset let stále aktuální, teď už není potřeba každý den velká procházka, ale ošidit to stejně nejde. Díky tomu jsem poznala celé okolí bydliště.

Chtěla jsem mít psa zejména loveckého a samozřejmě bez vad, což jsem si potvrdila na první výstavě na podzim roku 2005 ve třídě dorostu. Byla to výstavní premiéra pro mne i pro psa. Celkově jsme prošly 19 výstav, na kterých jsme měly až na jednu výjimku vždy známku výbornou. Caltha pak začala hrozně stávkovat a nechtěla běhat v kruhu, takže jsme tu výstavní kariéru opustily. Ještě bych sice ráda prošla třídu veteránů, ale výstavní kruh je pro Calthu povelem k neběhání. Na výstavách jsem před nastoupením do kruhu musela běhat mimo kruh, rozveselovat psa a při přečtení našeho čísla jsem měla načasované vběhnout bez zastavení. A toto vždycky nejde. Tituly krásy jsme nasbíraly, určitě jsme ostudu plemeni neudělaly a pomohly prezentaci plemene.

Calthu jsem od mládí vychovávala lovecky a vše směřovala k tomu, aby zvládla disciplíny na zkouškách vloh, barvářských zkouškách honičů a zkouškách honičů. Po těchto zkušenostech bych už na zkoušky vloh honiče nevzala, pokud by nejevil nějakou vlohu pro slídění. U Calthy jsem viděla, že stopy nachází snad všude a nějaké běhání vpravo a vlevo v určité vzdálenosti od vůdce je nad naše možnosti. Zato stopování jakýchkoliv stop zvěře bylo pro Calthu velkým zážitkem. Před barvářskými zkouškami honičů jsme zkoušely asi jen čtyři šlapané stopy. U stopování jsem fence věřila, chodila vždy přesně po stopě, i když pomalým tempem. Mým cílem byly zkoušky honičů, na kterých jsme byly v necelých dvou letech psa. Řekla bych, že tady nám chyběly zkušenosti z naháněk, do té doby jsme absolvovaly jen čtyři, jenže v minulé lovecké sezóně. Dalším problémem bylo chování u obůrky, honič sice krásně hlásí, ale časem pochopí, že lepší je to v okolí. Prase v obůrkách totiž bývá z domácích chovů. Ale vše jsme nějak zvládly a zkoušky udělaly.

Naplánované zkoušky jsme měly hotové a začala jsem Calthu intenzivně brát na lov. Zásadně jsem s ní nevyhledávala zvěř srnčí. I po naháňkách jsme ještě dohledávaly postřelená prasata. Caltha byla nadšená ze stopování. Na první noční dosled jsme byly pozvány od kamaráda. To byl i můj první pravý dosled. Pokud se jde jen vysokým lesem není to žádný problém, ale chodit za tmy mlazinami nebo vzrostlou řepkou je opravdu zážitek. Díky všem lovům jsme obě získaly zkušenosti. Caltha zvládala i stopu starou celý den. Dohledaly jsme společně asi dvacet prasat, já osobně lovit individuálně nechodím, takže děkuji za všechna pozvání. Největší zážitek byl, když nás pozval jeden velmi aktivní myslivec na noční dosled. Caltha chvíli šla po stopě, pak se zastavila u houštiny a nechtěla jít dál, jen zahlásila. Tím dala do pohybu celkem slušně velkého kňoura. Ten odběhl dál do houštin, tam jsme ho raději nepronásledovali a šli mu naproti z druhé strany. Prase jsme potkali, ale myslivec ani nestačil zamířit, spíš jsme měli co dělat se mu vyhnout, aby nás neporazil

Naháněk jsme společně absolvovaly 75. Vždy myslím na to, aby byla naháňka bezpečná pro psa. Nemám ráda, když leč končí silnicí, která sice není moc rušná, ale aut tam za tu dobu projede několik. Jenže to člověk zjistí jen tím, že leče pozná, protože v neznámem prostředí toto nikdy nezjistíte. Caltha je velmi hlasitá a dělá atmosféru lovu. Někdy hlásí opravdu pořád, její hlas plno lidí nadchne, někoho i rozesměje, protože třeba u zajíce vydává hlas jako lachtan. Zaječí stopa je asi nejlákavější, naštěstí u nás vzácnější než stopa zvěře černé. Doufám, že ještě několik loveckých akcí zažijeme. Sama vím, že Caltha je babičkou a už se tak k ní musím chovat.

Caltha měla ve svých třech a čtyřech letech štěňata a shodou okolností se oba vrhy narodily 7. 3. Asi polovina štěňat šla do rukou myslivců, někteří loví aktivně, takže mě to těší.

Nikdy jsem nelitovala výběru plemene. Asi důležitější je povaha fenky, která je taková, jakou jsem chtěla. Caltha je závislák na mou osobu, vím, že ji jiný člověk nenaláká (ani dobrý známý), a když ano tak jen na chvíli, ale vždy bude hledat mě.

Děkuji všem nadšeným chovatelům našich honičů, že plemeno dovezli a udrželo se pevně v České republice.